Síť specializované adiktologické péče

Stávající systém adiktologických služeb pokrývá celé spektrum problémů spojených s užíváním návykových látek, tvoří jej v zásadě tři sítě:

  • síť nízkoprahových programů, programů ambulantní léčby a následné péče a terapeutických komunit, které mají převážně registraci sociální služby (některé jsou i zdravotní službou) a jsou provozovány NNO, cílí zejména na uživatele nelegálních drog, v menší míře na uživatele alkoholu a patologické hráče, přičemž není výjimkou, že jedna organizace provozuje více zařízení poskytujících adiktologické služby různých typů,

  • síť zdravotnických zařízení oboru psychiatrie, popř. se specializací AT, která poskytují ambulantní a rezidenční zdravotní služby uživatelům alkoholu, méně často uživatelům nealkoholových drog a patologickým hráčům,

  • centra pro závislé na tabáku, která se vytvořila převážně při lůžkových odděleních různých oborů, především oboru pneumologie.

Zatímco poslední uvedená síť funguje prakticky nezávisle, první dvě jmenované sítě ve stále vzrůstající míře spolupracují a vytvářejí do značné míry společnou síť, neboť mají podobné či totožné cílové skupiny, personální a organizační propojení, do značné míry systém ověřování kvality (certifikační systém RVKPP), a zejména se hlásí k multidisciplinárnímu oboru adiktologie (Mravčík a Kiššová, 2015, Společnost pro návykové nemoci ČLS JEP, 2013).

Ze zpráv o realizaci protidrogové politiky v krajích v r. 2015 vyplývá, že ve všech krajích s výjimkou tří (Karlovarský, Olomoucký a Moravskoslezský kraj), je síť adiktologických služeb definována ve strategickém dokumentu, nejčastěji ve střednědobém plánu rozvoje sociálních služeb. Většina krajů popisuje síť služeb jako minimální, ale současně nedostačující. Zároveň se napříč kraji liší přístupy ke tvorbě sítě a kritéria pro zařazení do sítě specializovaných adiktologických služeb (Sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, 2016c).

Významné nedostatky hlásí kraje zejména v dostupnosti (geografické i časové) ambulantní léčby a péče pro klienty s duálními diagnózami. Kraje upozorňují na nerovnoměrné rozložení ambulantní léčby a její nízkou kapacitu. Rovněž upozorňují na to, že vytváření sítě zdravotních specializovaných (adiktologických) služeb je nesystematické. Kraje poukazují na nedostatek ambulantních psychoterapeutů, psychiatrů a dalších lékařů, kteří jsou ochotní pracovat s uživateli návykových látek. Praha hlásí vyčerpání kapacity adiktologických služeb a nedostatek některých typů služeb, zejména ubytoven pro uživatele drog, substitučních center a nízkoprahových kontaktních center. Obzvláště špatná situace je již řadu let v Karlovarském kraji, kde chybí specializované programy primární prevence, detoxifikace, substituční program, doléčovací program či terapeutická komunita (Sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, 2016c). Na základě informací z krajů je v ČR celkem 269 adiktologických stacionárních programů (tj. bez preventivních a terénních programů) - tabulka 5 -29. Počet certifikovaných programů primární prevence uvádí kapitola Politika a strategie v oblasti prevence (str. 101) a počet programů následné péče v registru poskytovatelů sociálních služeb kapitola Následná péče a sociální reintegrace (str. 233).

Kraje hodnotí jako poměrně dobrou geografickou dostupnost nízkoprahových harm reduction služeb. Problémem však zůstává dostupnost časová, kapacitní (personální zabezpečení) a také dostupnost některých složek či programů jednotlivých služeb. Poskytovatelé služeb nejsou v plném rozsahu schopni při stávající výši finančních zdrojů naplnit potřeby klientů a také regionů a obcí. Spíše než k rozvoji dochází k omezování jednotlivých činností a tlak na nárůst počtu výkonů má za následek snížení časové dotace na práci s klientem.

Zejména díky dotačnímu titulu RVKPP na podporu služeb pro patologické hráče byl napříč kraji zaznamenán vznik nových služeb či rozšíření spektra stávajících ambulantních služeb i doléčování (Jihomoravský, Jihočeský, Královéhradecký, Liberecký, Olomoucký, Plzeňský, Středočeský, Ústecký, Moravskoslezský, Zlínský a Vysočina).

tabulka 5-29: Dostupnost adiktologických služeb podle výročních zpráv krajů v r. 2015

Kraj

Počet okresů

PP*

KC

TP

KT

AL

SL

SP

DX

LZ

TK

DR

DP

CH

Hl. m. Praha

22**

7 (6)

3

4

0

11

6

1

3

2

0

0

3

2

Středočeský

12

3 (3)

5

9

0

9

2

0

1

1

2

0

3

2

Jihočeský

7

5 (5)

5

4

0

2

1

0

1

4

3

0

2

1

Plzeňský

7

2 (2)

3

3

0

0

1

0

1

0

1

0

2

2

Karlovarský

3

0 (-)

3

2

0

1

0

0

0

1

0

0

0

0

Ústecký

7

4 (1)

9

8

0

9

1

0

1

2

1

1

3

2

Liberecký

4

2 (1)

2

1

0

7

1

0

1

1

1

1

4

1

Královéhradecký

5

5 (5)

1

1

1

5

1

0

2

1

0

1

1

0

Pardubický

4

2 (1)

1

1

0

8

0

0

2

1

0

1

1

0

Vysočina

5

6 (6)

0

0

3

1

0

0

3

3

1

1

2

2

Jihomoravský

7

4 (3)

2

4

3

5

2

0

2

2

2

0

4

4

Olomoucký

5

3 (2)

4

4

1

5

1

0

3

2

4

0

2

2

Zlínský

4

4 (2)

3

3

1

2

0

0

1

1

0

0

2

0

Moravskoslezský

6

9 (6)

4

6

1

6

1

1

1

3

2

0

6

3

Celkem

98

56 (43)

45

50

10

71

17

2

22

24

17

5

35

21

Pozn.: * Počet poskytovatelů programu primární prevence, resp. organizací (z toho certifikovaných). ** Počet městských částí Prahy.
PP - primární prevence, KC - kontaktní centra, TP - terénní programy, KT - sloučené programy KC a TP, AL - ambulantní léčba, SL - substituční léčba, SP - stacionární program, DX - detoxifikace, LZ - lůžkové zdravotní služby, TK - terapeutické komunity, DR - domovy se zvláštním režimem, DP - ambulantní doléčovací program, CH - chráněné bydlení.

Zdroj: Sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky (2016c)

Podstránky

TOPlist