Úvod

Problémové hráčství je porucha kontroly hráčského chování charakterizovaná především vysokou intenzitou hraní, epizodickým charakterem hraní a vysokými finančními částkami vloženými do hraní (jejichž výše je relativní vzhledem k ekonomickému statutu hráče) s následnými negativními dopady pro hráče a jejich okolí. Pro závažné a zejména klinicky diagnostikované formy se používá rovněž výraz patologické hráčství (Abbott et al., 2013, Vacek, 2014, Williams et al., 2012b, Neal et al., 2005, Richard a Humphrey, 2014). Nově podle DSM-5 se používá výraz hráčská porucha (anglicky gambling disorder nebo disordered gambling), přičemž došlo k jejímu zařazení do skupiny s látkovými závislostmi (American Psychiatric Association, 2013b, American Psychiatric Association, 2013a, Reilly a Smith, 2013). Donedávna bylo patologické hráčství v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) pod kódem F63.0 nebo v DSM-IV řazeno mezi poruchy impulzivity a ovládání (WHO and ÚZIS ČR, 2008, American Psychiatric Association, 2000).

Mezi muži se problémové hráčství vyskytuje častěji než mezi ženami, silnými prediktory jsou nízký věk při prvním hraní hazardních her nebo příslušnost k některým profesním skupinám - vyšší riziko mají např. osoby pracující v herním průmyslu, osoby s volnou pracovní dobou, bez dohledu, s disponibilní hotovostí (Abbott et al., 2013, Nelson et al., 2007, Johansson et al., 2009). Predisponovány jsou rovněž osoby s poruchami emocí nebo osobnosti, zejména s vysokou impulzivitou tíhnoucí k riskantnímu (rizikovému) chování (Blaszczynski a Nower, 2002, Richard a Humphrey, 2014).

Licehammerová (2015b) provedla metasyntézu 34 kvalitativních výzkumů týkajících se problematiky hazardního hraní uskutečněných v l. 1998-2015 se závěrem, že zvýšení hladiny vzrušení umožňuje hráčům odehnat nudu či odsunout pozornost od jejich problémů, čímž dochází k úlevě od nepříjemného pocitu plynoucího z neuspokojivé reality; spouštěčem hraní je často interpersonální konflikt a emočně napjaté situace. Pro některé je hazardní hraní zdrojem pocitu schopnosti a úspěšnosti.

Míra prevalence problémového hráčství v dospělé populaci se celosvětově pohybuje v rozmezí 0,1-4,5 % pro problémové hráčství a 0,02-2,0 % pro patologické hráčství. Srovnatelnost odhadů mezi různými studiemi a zeměmi je omezená vzhledem k rozdílům v jejich metodice (Griffiths, 2009, Sassen et al., 2011, Williams et al., 2012a). Griffiths (2009) ve svém evropském přehledu uvádí hodnoty pro patologické hráčství v rozmezí 0,1-0,6 %, pro problémové hraní (včetně patologického) 0,5-2 %, v některých zemích (např. Estonsko, Finsko, Švýcarsko) nad 3 %. Hráči TH tvoří významnou nebo převažující část problémových hráčů v řadě evropských zemí, což souvisí s nepříznivými strukturními charakteristikami technických her (TH).

Existují podstatné rozdíly v rizikovosti jednotlivých her. Ta je dána mírou, s jakou poskytují impulzy, které vyvolávají nutkání hrát a které podmiňují a posilují problémové hraní (Delfabbro, 2014). Jde především o míru vzrušení, kterou v hráčích vzbuzují, společenskost hry nebo míru dovednosti, která je ke hře potřeba, přičemž vztah mezi konkrétní hrou a rizikem pro hráče je individuální. Přesto existují napříč různými typy her obecné faktory, tzv. strukturní charakteristiky her, které v případě jejich nepříznivého nastavení rizikovost hry zvyšují (Parke a Griffiths, 2007, Abbott et al., 2013). Patří k nim výše sázky, proměnlivost sázek, struktura a pravděpodobnost výher, výše jackpotu, frekvence her jdoucích po sobě, tzv. těsné prohry, zvukové a barevné efekty apod. Rizikovost her zvyšuje také možnost hrát nepřetržitě po dlouhou dobu, prostředí, ve kterém se hra uskutečňuje, souběžné užívání návykových látek, včetně cigaret a alkoholu. Nepříznivými strukturními charakteristikami se vyznačují zejména TH, ale také kurzové sázky, především tzv. on-line live sázky, a také hry v kasinu (Parke a Griffiths, 2007, Livingstone et al., 2008, Griffiths, 2009, Williams et al., 2012b).

Problémové hraní se ve zvýšené míře vyskytuje v sociálně a ekonomicky znevýhodněných regionech, kde pak působí jako regresivní daň, kdy nemajetní za něj utratí relativně více než bohatí (Abbott et al., 2013).

Problémové hráčství je spojeno s vysokým výskytem psychiatrické komorbidity, zejména afektivních a úzkostných poruch a poruch spojených s užíváním návykových látek (Crockford a el-Guebaly, 1998, Lorains et al., 2011), zejména tabáku, ale také alkoholu a nelegálních drog, přičemž vysoký výskyt psychiatrické komorbidity u patologických hráčů s užíváním návykovými látek úzce souvisí (Abdollahnejad et al., 2014). Většina (více než 90 %) patologických hráčů v léčbě má více než jednu duální diagnózu (Erbas a Buchner, 2012) a výrazná psychická a psychosomatická symptomatologie je rovněž přítomna u hráčů pokoušejících se omezit hraní nebo přestat hrát vůbec (Rosenthal a Lesieur, 1992).

Velmi časté jsou u patologických hráčů sebevražedné myšlenky, tendence a pokusy. Ukazuje se, že až 80 % patologických hráčů má sebevražedné myšlenky, 20-30 % se o sebevraždu pokusilo a že patologičtí hráči mohou tvořit 10-20 % všech dokonaných sebevražd, přičemž je potřeba vzít v úvahu sociokulturní odlišnosti v různých zemích (Crockford a el-Guebaly, 1998, Ledgerwood a Petry, 2004, Blaszczynski a Farrell, 1998, Wong et al., 2010a, Wong et al., 2010b). Významným faktorem podmiňujícím přítomnost sebevražedných tendencí u většiny patologických hráčů jsou finanční problémy a zadluženost, které vedou k vnímání jejich situace jako bezvýchodné (Manning et al., 2015, Ladouceur, 2004). Ve studii úmrtnosti patologických hráčů v ČR se ukázalo, že patologičtí hráči mají přibližně dvojnásobně vyšší celkové riziko úmrtí, že sebevraždy jsou významnou příčinou úmrtí patologických hráčů a že riziko úmrtí patologických hráčů na sebevraždu je přibližně 6-7krát vyšší než u obecné populace (Mravčík et al., 2015e).

 


TOPlist