Útoky na centra SANANIM
, rubrika Press centrum
Každoročně využije jejích služeb přes 7 000 klientů, převážně uživatelů drog. Za 20 let jde o téměř 60 tisíc klientů a 60 % z těch, kteří prošli ambulantní nebo pobytovou léčbou, dnes vede normální život bez drog. Řeč je o nestátní neziskové organizaci SANANIM, která od svého založení v r. 1990 působí v oblasti drogových závislostí. Lidem ohroženým drogami a jejich blízkým poskytuje pomoc v síti programů a služeb, které tvoří komplexní systém prevence, péče, léčby a resocializace. V poslední době se však množí útoky na centra SANANIM.
Zvlášť znepokojující je případ napadení centra v Praze 5, ke kterému došlo v poslední době. Podle vedoucího centra Mgr. Davida Peška je fyzické napadání členů týmu i klientů a verbální agrese na denním pořádku. Výjimkou nejsou ani fašistické symboly sprejované na omítku, rozbitá okna dlažebními kostkami, polévání centra dehtem, fekáliemi a podobně. K případu se proto vyjádřil také národní protidrogový koordinátor
Mgr. Jindřich Vobořil, který útoky odsoudil a zdůraznil, že přestože se objevují protesty proti těmto zařízením a je žádán jejich přesun na okraj obytných čtvrtí, nejlépe někam za město, situaci to nevyřeší. Někteří občané a politici jsou přesvědčeni, že pokud zmizí centra prevence, zmizí i narkomani. Pravý opak je však pravdou.
K útokům na Kontaktní centrum SANANIM
Mgr. Jindřich Vobořil, národní protidrogový koordinátor
Velmi mě znepokojila zpráva o množících se útocích na Kontaktní centrum protidrogové prevence společnosti SANANIM na Praze 5. Verbální agrese, vyhrožování násilím nejen mužům, ale i ženám, házení fekálií na toto zařízení jsou jen příklady toho, k čemu ze strany některých sousedů dochází. Místní situaci dobře znám, proto vím, že pracovníci K-centra se dlouhodobě snaží o zlepšení vztahů s okolím. V blízkosti centra pravidelně uklízejí nejen zaměstnanci, ale i klienti, pověřený preventivní pracovník komunikuje se sousedy, klienty, službami a institucemi v okolí.
Pro některé občany je však obtížné vyrovnat se s přítomností zařízení, které pomáhá lidem v těžké životní situaci. Ze zpráv sdělovacích prostředků si jistě pamatujeme na protesty proti umístění ústavů pro mentálně či tělesně postižené děti, dokonce i proti umístění domova důchodců. Ano, můžeme strkat hlavu do písku, můžeme požadovat umístění takových zařízení někam na okraj, nejlépe někam za město, abychom je neviděli ani o nich neslyšeli. Máme pak dojem, že tím jsme problém vyřešili. Jsme přesvědčeni, že pokud zmizí centra prevence, zmizí i narkomani. Pravý opak je však pravdou. Podle průzkumů, které provádí naše Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti, se situace rozhodně nezlepšuje. V oblasti konzumace alkoholu a marihuany nám patří dokonce celosvětové prvenství. Nejsmutnější na tomto faktu je, že rizikem propadnutí do závislosti jsou nejvíce ohroženy děti. Problémem naší republiky totiž není velký počet zařízení protidrogové prevence, ale právě jejich nedostatek. Navíc se v dostupných studiích ukazuje, že výskyt kriminality na místní úrovni souvisí více s místy, kde se prodává alkohol, než s místy, kde se poskytuje pomoc uživatelům drog.1 Z odborného hlediska by tedy měly větší smysl návrhy, které by volaly po omezení dostupnosti nabídky alkoholu v rezidenčních čtvrtích.
Jak jsem již uvedl, zavíráním očí tento problém nezmizí, a zejména nezmizí jeho nejzávažnější důsledky - šíření závažných infekčních nemocí, zejména hepatitidy typu C a HIV, a drogová kriminalita. Jen v roce 2014 bylo za trestné činy spojené s drogami stíháno téměř 4 tisíce osob, a to bezpochyby jde jen o pověstnou špičku ledovce. Zařízení, jako je Kontaktní centrum společnosti SANANIM, pomáhají minimalizovat zdravotní a sociální rizika u populace uživatelů drog a tím současně chrání populaci drogami nezasaženou. Usilují o změnu rizikového chování klientů a rovněž se je snaží motivovat ke změně životního stylu a pomoci jim v zahájení léčby. Je tedy zřejmé, že podpora těchto zařízení je v našem vlastním zájmu.
Mgr. David Pešek, vedoucí centra
Kontaktní centrum SANANIM poměrně bezproblémově sídlilo u Holešovické tržnice v Praze 7. Z populistického politického rozhodnutí nám byla před lety ukončena nájemní smlouva a museli jsme začít hledat jiné místo. To nebylo nikterak jednoduché, podpora z mnoha stran nepřicházela a reálné nabídky od veřejných činitelů, se kterými se podílíme na plnění filozofie veřejného zdraví, nebyly veskrze žádné. Městské části daly ruce pryč.
Nakonec se nám podařilo složitě získat nebytový prostor v Praze 5 roku 2010, kde aktuálně sídlíme, do osobního vlastnictví, abychom ve službě mohli pokračovat. Proč je klíčové, aby fungovalo centrum, kde se ročně vymění téměř milion a čtvrt stříkaček a nabízí širokou škálu služeb pro drogově nemocné (od zdravotnických, přes psychiatrické a psychoterapeutické po sociální), nechť je pojednáno jinde. Adekvátnější místo hledáme, ale podpora zřídit centrum jinde je minimální.
Samotné stěhování a etablování se na nové adrese bylo komplikováno tehdejší radnicí Prahy 5 a štvavou nenávistnou kampaní různých politických subjektů. Pochody pravicových extremistů, fyzické napadání členů týmu i klientů, verbální agrese na denním pořádku, fašistické symboly sprejované na omítku, rozbitá okna dlažebními kostkami (tak patnáctkrát jsme nově a nově nechávali zasklít okna), polévání dehtem, fekáliemi apod. - to vše jsou příklady, čemu jsme léta čelili. Jsem přesvědčen, že důsledné udržování pořádku a čistého štítu pomáhá, a tak stále dokola se od těchto útoků „očišťujeme". Je složité nestát se obětí. Šrámy má nejen venek káčka, ale i duše pracovníků.
V tomto prostředí bylo složité založit přátelské, kolegiální či dospělé sousedské vztahy. Ale je to něco, co vnímáme jako důležité pro naši práci. V průběhu let jsme založili pozici komunitně preventivního pracovníka, který má na starost komunikaci a řešení situací v terénu. Vnímáme tuto práci jako důležitou, avšak to, že ji realizujeme my, je rovněž výsledkem selhání jiných institucí. Spolupráce s klienty je důležitá, o chování v sousedství jsou neustále edukováni.
Postupem času se situace zlepšila, někteří sousedé jsou vysloveně vřelí, jiní chápou a tolerují naši existenci. S řadou sousedů se podařila navázat komunikace se vzájemným respektem.
Někteří jedinci (či spíše jedinec plný nenávisti) ale s námi vycházet nechtějí, naopak, stále brojí a rány, které by šly zacelit, neustále otvírají. Proto jsme se rozhodli o tom více komunikovat s ostatními a přestat to držet v sobě, zkrátka „jít s pravdou ven".